Když jsme na jaře letošního roku zakládali iniciativu Bydlet-Žít!, naší hlavní myšlenkou bylo upozornit na to, že zvyšující se ceny nemovitostí a nájmů nejsou pouze ekonomickým indikátorem, ale že se jedná o fenomén, který zásadně ovlivňuje životy lidí. A skutečně, politici si všimli, že toto je i atraktivní politické téma, a tak se to „dostupným bydlením“ na volebních plakátech ke komunálním volbám jen hemžilo. Pod tímto termínem si však nepředstavují všichni to samé, cesty nabízené politickými stranami jsou různé, avšak vždy řeší jen část problému. Žádná ze stran nenabídla dostatečně komplexní, a tedy radikální řešení. Je tedy nadále výzvou mluvit o řešeních, která skutečné znamenají „dostupné bydlení“.
Andrej Babiš po různých úskocích udělal veletoč a oznámil, že dlouho diskutovaný Zákon o sociálním bydlení nebude, čímž vzal naději na systematické řešení lidem a domácnostem v bytové nouzi. Vláda se tedy rozhodla „neřešit jen sociální bydlení, ale obecně bydlení dostupné“ a Zákon o sociálním bydlení tak nahradit programem Výstavba. To zní na první poslech dobře, avšak má to dva háčky: jedním z nich je, že množství finančních prostředků, o nichž se v této souvislosti mluví, je naprosto nedostatečné (nejvýš několik set bytů ročně) a nemůže tak pokrýt reálnou potřebu dostupného bydlení. Navíc samotnou výstavbou není vůbec vyřešeno komu a za jakých podmínek budou byty přidělovány, čímž hrozí klientelismus nebo to, že byty budou přidělovány pouze lidem z určitých preferovaných profesí. Současné návrhy stále počítají i s možností výstavby domů sloužících pouze na sociální bydlení, což je řešení velmi kritizované ze strany odborníků na tuto oblast, protože by se opět jednalo o vytváření segregovaného bydlení.
Jaká však byla nabídka návrhů na dostupné bydlení v komunálních volbách? V následujícím textu se zaměřím na návrhy politických stran a uskupení pro říjnové komunální volby jak v celostátním programu, tak v Praze, kde je nedostupnost bydlení nejpalčivějším problémem.
Pravicové a konzervativní strany
V Praze se ukázala být nejsilnější stranou ODS (podle hesla „Praha volí ODS“), v jejímž oficiálním programu do komunálních voleb téma dostupného bydlení v podstatě absentuje. Počítají pouze s výstavbou malometrážních bezbariérových bytů pro seniory a zjednodušením pravidel povolování staveb. Prvky, které u druhého jmenovaného návrhu uvádějí, přitom zcela zřetelně odráží zájmy soukromých developerů: počítají např. se zavedením fikce (předpokladu) souhlasu, pokud se stavební úřad nestihne v určeném termínu k podanému návrhu vyjádřit, nebo zrušení závazného stanoviska orgánu územního plánování k plánované stavbě. Zrychlení povolovacích řízení je jistě potřeba, avšak ne tímto způsobem – mohli bychom se ODS ptát, jakým způsobem jdou tyto návrhy dohromady s jejich heslem „Pořádek proti anarchii“ – zdá se totiž, že jejich cílem je spíše anarchie pro developery.
Se změnou stavebního zákona a urychlením povolování staveb počítá ve svém programu i druhý hlavní proponent volného trhu, strana TOP 09, včetně zavedení kontroverzní fikce souhlasu. S poskytováním dostupného bydlení pak strana počítá pro učitele, což v jejích očích souvisí s podporou kvality vzdělávání.
KDU-ČSL uvádí dostupné bydlení jako jednu ze svých priorit, nabídku všeobecně dostupných bytů chce vybudovat z v současnosti nevyužitého státního a obecního majetku. Kritizují fakt, že stát a města často velmi levně prodají developerům brownfieldy, na nichž pak vznikne finančně nedostupné bydlení.
V Praze TOP 09 a KDU-ČSL kandidovaly v koalici zvané „Spojené síly pro Prahu“, která skončila na čtvrtém místě. Toto uskupení má zvýšení dostupnosti bydlení v Praze jako jednu ze svých priorit a program je v tomto ohledu poměrně propracovaný – vybudování 6-8 tisíc bytů ročně a rekonstrukce dalších (počítá se v tomto případě s výstavbou bytů v soukromém vlastnictví, obecních i družstevních), vytipování vhodných pozemků pro výstavbu a odstranění stavebních uzávěr, zkrácení povolovacích řízení a vybudování speciálního úřadu pro velké stavby. V programu je rovněž zmíněna důležitost kvality bydlení a společenská dohoda mezi developery, majiteli, občany a městem, potěší i podpora stavebních družstev, včetně možnosti poskytnutí vhodných pozemků. Pro tyto účely má být využit Fond rozvoje dostupného bydlení. Obecní byty plánují pronajímat těm, kdo svým příjmem nedosahují na komerční nájem (což by mělo být samozřejmé, ale oproti současnému systému je to velmi progresivní). Kritický náhled však zasluhuje myšlenka vybudovat Fond podpory dostupného bydlení, který by poskytoval garance, aby cílová skupina dosáhla na hypotéku a mohla si pořídit bydlení v osobním vlastnictví. Cílovou skupinou pak myslí mladé rodiny a zaměstnance v nízkopříjmových, avšak nepostradatelných profesích. Tento návrh zůstává v logice, že ideálem je soukromé vlastnické bydlení, pořízené na hypotéku, a že nízké příjmy se mají kompenzovat vlastnictvím (nicméně otázka je, kdo nejvíce z tohoto systému profituje?). Druhým kritickým momentem je definování cílových skupin, jimž má být výhoda poskytnuta – potřebovat by ji mohli i ti, kdo se již nevejdou do kolonky „mladí“, i ti, jejichž profese nebude uznána za dostatečně užitečnou.
Alternativy? Ne zas tak moc….
Překvapí, že otázka bydlení úplně chybí v celostátním programu pro komunál České pirátské strany. V programu pro Prahu pak zmiňují koncepční práci a využití brownfieldů, a kromě podpory družstev a urychlení stavebního řízení také to, že developeři by se měli podílet na výstavbě infrastruktury v nově budovaných částech města. Slibují rovněž sociální bydlení a městské byty pro nedostatečně finančně ohodnocené profese, smysluplnou podobu privatizace a využití chátrajících budov v majetku města. Originální myšlenkou je pak rozvoj mezigeneračních komunitních domů a sdíleného bydlení.
Ve volbách v Praze uspěla také Praha sobě, vnímaná jako progresivní uskupení, která má i poměrně propracovanou politiku bydlení. Stejně jako ostatní strany chce urychlit stavební řízení a rovněž uvolnit stavební uzávěry. V druhém sledu zmiňuje rekonstrukci domů a bytů města tak, aby mohly být využívány k dostupnému obecnímu bydlení, a nové byty přikupovat např. pro bezbariérové bydlení. Podobně jako ostatní strany chce rovněž podporovat družstevní výstavbu. Blíže se věnují i otázce kvality městského prostředí a chtějí bránit vzniku tzv. gated communities. Rovněž zmiňují téma AirBnB, avšak cílem je nastavení jednoduchých a srozumitelných pravidel a memorandum o spolupráci s hlavními ubytovacími platformami. Obávám se však, že tímto přístupem se rozhodně nevyřeší hlavní problém, jímž je obrovské množství bytů, které jsou takto vyňaty z bytového fondu určeného pro obyvatele města, a rovněž fakt, že jsou byty masově zkupovány právě pro využívání na tento typ byznysu. Přestože hnutí Praha 7 sobě bylo v minulém volebním období oceňováno za poskytování sociálního bydlení, toto sousloví v programu tohoto uskupení nenajdeme – do značné míry splývá s dostupným bydlením poskytovaným obcí a program zmiňuje i „bytové programy“ pro ohrožené rodiny, studenty s handicapem nebo mladé lidi, kteří vyšli z ústavní péče, a rovněž tréninkové bydlení či pobytová komunitní zařízení pro lidi se zkušeností s bezdomovectvím.
Strana Zelených zmiňuje dostupné bydlení jak v obecných prioritách komunální politiky, tak v programu pro Prahu. Na rozdíl od ostatních stran je zde daleko více přítomen prvek bytového fondu ve vlastnictví obce – výstavba obecních bytů zejména na brownfiedech (minimálně 1000 bytů ročně), regulace AirBnB, která by uvolnila byty pro rezidenty (cílem je 5000 uvolněných bytů), odkup části bytů od developerů a opravy prázdných domů (skrze dotační program pro soukromé majitele) a neobydlených bytů v majetku města. Škoda jen, že Zelení se nesoustředí na výraznější podporu stavebních družstev a dalších alternativ v bydlení – k této oblasti slibují hlavně informace a osvětu.
I hnutí ANO jmenuje pro pražské volby dostupné bydlení jako jednu z hlavních priorit. Avšak první myšlenka, s níž se v programu setkáváme, je transformovat Fond dostupného bydlení a poskytovat půjčky mladým rodinám (z formulace v programu není jasné, zda by půjčky měly být poskytovány z tohoto fondu). Dále jsou návrhy variací na stejné téma – změny územního plánu, odstraňování stavebních uzávěr a zástavba brownfieldů, nastavení pravidel pro krátkodobé pronájmy, audit využití městského bytového fondu, jeho konsolidace a poskytnutí bytů matkám samoživitelkám a skupinám, které rovněž vyjmenovávají téměř všechny strany: zdravotní sestry, učitelé, policisté a hasiči. Chce rovněž, aby město ve spolupráci s městskými částmi nastavili spolupráci s developery, kterým už nemají být „házeny klacky pod nohy“, zato pak budou mít povinnost prodat městské části minimálně 5% vystavěného bytového fondu a vystavět na vlastní náklady rovněž potřebnou infrastrukturu. V plánu do roku 2022 pak uvádějí zrychlení stavebních řízení, projednání Metropolitního plánu, výkupy a revitalizaci budov v centru města, které jsou nyní neobydlené a převedení vhodných nemovitostí z majetku státu pod město a jejich využití na rezidenční bydlení.
Parlamentní levice
Komunistická strana Čech a Moravy má ve svém pražském programu v zásadě podobné myšlenky, jako ostatní strany – důraz spočívá na obecním nájemním bydlení poskytovaném v neziskovém režimu, byty už by neměly být přidělovány podle obálkové metody, ale podle potřebnosti, případně podle „profesních potřeb města“ pro stejné cílové skupiny, jaké zmiňují i ostatní strany. Je zmíněno také nastavení pravidel pro „sdílenou ekonomiku“ (tedy AirBnB) a vypracování cenových map. Výnosy z nájmů a prodeje obecního bytového fondu by pak měly v celém objemu směřovat do Fondu, z něhož bude městský bytový fond udržován a rozšiřován. Zaujme také věta: „Podporu činnosti sdružení nájemníků, domovních rad, bytových družstev a společenství vlastníků bytů.“ Není totiž jasné, co je touto podporou míněno a jak by to ovlivnilo dostupnost bydlení – z řečeného totiž nevyplývá, že by se mělo jednat o podporu družstevní bytové výstavby.
Jako jedna z mála stran KSČM zmiňuje v programu pro oblast bydlení záměr redukovat bezdomovectví, jediným skutečně radikálním požadavkem je „zdanění prázdných bytů“.
A co sociální demokracie? Pražská buňka ČSSD uvádí jako první výstavbu městských bytů s regulovaným nájmem a zjednodušení stavebního řízení, a dále dialog s developery zahrnující výstavbu infrastruktury a revitalizaci opuštěných objektů i pro dostupné bydlení, konkrétnější informace však na stránkách jasne.cz nenajdeme. V předvolebních debatách pak volební lídr Jakub Landovský mluvil o třech pilířích – zvýhodněné půjčky od státu s vyšším stropem než doposud, založeným na cenových mapách, dále podpora družstevního bydlení (kde by např. část bytů mohla patřit obci výměnou za poskytnutí pozemku) a dohoda s developery o tom, že část postavených bytů by mohla patřit městu (ať už proti odprodeji pozemku, nebo odkupem za režijní ceny). ČSSD ústy Jana Hamáčka opatrně mluví i o potřebě Zákona o dostupném bydlení, který by ukotvil převádění bytů do majetku obce.
Co v programech chybí?
Na pražském magistrátu se rýsuje koalice Prahy sobě, Spojených sil pro Prahu a Pirátů – tato koalice dává naději, že se magistrát bude dostupným bydlením doopravdy zabývat, avšak zatím se koaliční jednání točí více okolo informačních technologií.
Z volebních programů stran se otázka bydlení jeví jako relativně nekonfliktní, spíše technické téma. Strany využívají „dostupné bydlení“ jako univerzální sousloví, která má nalákat voliče, a figuruje v prioritách téměř všech stran. Snad u žádného jiného tématu se u stran od středu doleva neobjevuje tolik shodných principů, které uvádějí téměř všichni. Můžeme si také všimnout, že v návrzích stran téměř absentuje téma sociálního bydlení, které v posledních letech tak rezonovalo českou společností. Z toho, jak je někdy dostupné bydlení popisováno, zejména tam, kde se vyjmenovávají různé cílové skupiny jako lidé s hendikepem, matky samoživitelky nebo senioři, vidíme, že částečně splývá s bydlením sociálním – specifická kategorie lidí v bytové nouzi však přímo jmenována není. Toto podle mě značí důležitý posun: jednak v tom, že otázka sociální politiky bydlení začala být vnímána jako problém širokých vrstev společnosti, nikoli pouze jako problém určitých marginalizovaných skupin, čelících diskriminaci na trhu s bydlením, ale zároveň to bohužel v podstatě znamená, že chybí politická vůle k řešení situace právě těchto skupin.
Žádná z jmenovaných stran, a to ani strany levicové, však nejde k podstatě problému, který je daleko hlubší než otřepané fráze o tom, že „se málo staví“ a „Praha má málo bytů“. Zvyšování cen nemovitostí, které pozorujeme ve velkých městech, je projevem jevu, který nazýváme financializace bydlení a který značí rostoucí význam bank a finančních trhů v oblasti bydlení. Nemovitosti jsou statkem, který přináší investorům „atraktivní zhodnocení“, proto se tolik vyplatí stavět drahé byty a spekulovat s nemovitostmi – dokud bude toto platit, ceny bydlení bude možné jen těžko zastavit. Levicová politika není jen o sanaci sociálně potřebných, ale také o odebírání privilegií a překonávání mocenských nerovností, což jediné může vytvářet rovnější a spravedlivější společnost. Aktuální návrhy se soustředí na dva hlavní pilíře – výstavbu (aby bylo k dispozici více volných bytů) a více městských bytů (které mají být přiděleny skupinám, které chceme podpořit) – za stávajících návrhů by byl přírůstek bytů poměrně pomalý a občané, na něž by se bydlení za zvýhodněných podmínek nedostalo, by dále čelili zvyšujícím se cenám nájmů.
KSČM ve svém návrhu zmiňovala možnost vyššího zdanění, pokud je byt prázdný, Zelení pak počítali s možností dotací na renovaci prázdných bytů pro soukromé majitele. Tyto kroky směřující k tomu opět dát k dispozici k bydlení byty, které nyní nejsou využívány, určitě smysl dávají. Avšak neměli bychom se malicherně soustředit na drobné majitele, ale na společnosti, které vlastní desítky a stovky bytů, které jim přinášejí vysoký zisk – nejde jen o pražské domy, které vlastní spekulativní zahraniční investoři, ale také o nechvalně proslulé společnosti jako je CPI a Residomo, působící v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Tento způsob výdělku, který nespočívá v produkci, ale v dobývání renty, by měl být podstatně zdaněn, tak, aby se s byty nedal dělat velký byznys, a rovněž by zde měly být sankce, pokud tito velcí majitelé nechávají byty prázdné (u jednotlivců může být důvodem např. nedostatek peněz na rekonstrukci, nebo vyčlenění bytu do budoucna pro své potomky, avšak u velkých majitelů je zjevné, že svou roli zde hrají zejména spekulativní důvody).
Několik stran v programu zmínilo potřebu vytvoření cenových map, což je konec konců i záměrem vlády, avšak samotná existence cenové mapy neovlivní, jaké cifry na ní budou. V České republice je podivným způsobem tabuizována regulace nájemného – pokud by se však dobře nastavila a zejména byla doplněna dostatkem volných bytů (tak, aby na realitním trhu nebyl takový přetlak poptávky), mohla by vést k tomu, že všichni budou mít bydlení za přijatelnou cenu. I samotné nájemní vztahy by měly být upraveny tak, aby lépe chránily nájemníky – jedním příkladem za všechny je zavedení nemožnosti opakovaně uzavírat s nájemníkem nájemní smlouvu na dobu určitou, což v současné době majitelé nemovitostí často dělají, aby mohli bez omezení mezi jednotlivými smlouvami zvyšovat nájem, zároveň tak udržují nájemníky dlouhodobě v nejistotě, zda s bydlením mohou počítat i do budoucna.
Protože zatím žádná relevantní politická strana nenabízí reálné řešení, bude dostupnost bydlení zásadním tématem ještě mnoho let. I proto potřebujeme novou politickou stranu, která bude skutečně levicová a odváží se jít i proti zájmům mocného kapitálu. Stranu, která bude chápat bydlení skutečně jako právo, a zařadí jej na roveň zdravotnictví a sociální ochrany. Zásadní je odvaha přistoupit ke krokům, které jsou možná z dnešního pohledu kontroverzní, v dlouhodobém měřítku však budou dokladem toho, jak absurdní je dnešní chápání bydlení jako čistě soukromé záležitosti nebo jako „investičního aktiva“.
Martina Veverková
Zdroje: webové stránky příslušných politických stran a uskupení, program pro komunální volby v říjnu 2018
