V Praze na Jungmannově náměstí se dnes od 14:00 hodin konala demonstrace za dostupné bydlení a důstojnou mzdu, kterou spoluorganizovala i iniciativa Bydlet-Žít. Projev za iniciativu pronesla na závěr demonstrace Martina Veverková. Celý projev si můžete přečíst zde:
Po tom, co se odstěhujeme od svých rodičů, užijeme si několik studentských let ve spolubydlení, přijde moment, kdy se musíme začít poohlížet po vlastním, stabilním bydlení. Ti šťastnější z nás dostanou nebo zdědí byt od rodičů nebo prarodičů, ti méně šťastní si musí najít byt s komerčním nájemným a případně doufat, že se jim během několika následujících let podaří dosáhnout na hypotéku. Bydlení je chápáno jako tržní záležitost a jeho zajištění je tedy na nás.
Tato situace, na kterou jsme si od doby, kdy skončila vlna privatizace v 90. letech a regulace nájemného, zvykli a začali ji chápat jako přirozenou, se během uplynulého roku ukázala jako velmi problematická.
Zatímco jsme během první poloviny minulého roku doufali v přijetí zákona o sociálním bydlení, jenž by pomohl řešit bytovou situaci zranitelných skupin obyvatel – lidí bez domova, těch, kdo přežívají v hrozných podmínkách v ubytovnách a domech obchodníků s chudobou, seniorů, nebo rodin s jedním rodičem. Zákon však nebyl přijat a tak je vhodné bydlení pro tyto lidi stále jen snem.
Mezitím jsme však byli svědky bezprecedentního růstu výše nájmů i cen nemovitostí v celé České republice, hlavně pak v Praze. Výsledkem je, že mnozí musejí na bydlení vynakládat polovinu i více svých příjmů, nebo jsou odsouzeni k bydlení nevyhovujících podmínkách. Nabízí se otázka, zda tedy není výhodnější nemovitost si koupit. Když nemají chleba, tak proč nejedí koláče? Představa 30 let splácení hypotéky je pro mnoho lidí děsivá, zvlášť v situaci, kdy většina pracovních míst není stabilních. Kvůli změnám v pravidlech poskytování hypoték na ni navíc ani mnozí zájemci nedosáhnou. A pokud na ni dosáhnou a splácení selže, ocitají se nejen bez zakoupené nemovitosti, ale i s přetrvávajícím dluhem vůči bance. To je riziko, do něhož by nikdo neměl být nucen.
Zhoršená dostupnost bydlení je fenomén, který ovlivňuje lidské životy více, než by se na první pohled mohlo zdát. V mém okolí jsem často svědkem toho, jak mí vrstevníci místo práce, která by je bavila, volí práci v korporátních firmách, která je stabilní a dobře placená, umožní jim tedy pořídit bydlení na hypotéku. Problémy se stabilitou a cenou bydlení navíc mohou způsobovat to, že mladí lidé, ať už vědomě nebo nevědomě, odkládají založení rodiny.
Protože nechceme žít v rentiérské společnosti, kde se náš životní osud odvíjí od toho, jestli vlastníme nebo nevlastníme nemovitost, a přednější jsou soukromé podnikatelské zájmy spekulantů, než uspokojení bytových potřeb lidí, rozhodli jsme se založit Iniciativu za dostupné bydlení Bydlet – žít! Nejen proto, že stabilní a kvalitní bydlení je základní podmínkou důstojného života, ale také proto, že nechceme celý svůj život podřídit uspokojení jedné základní potřeby, zatímco spekulanti a bankéři si budou mnout ruce.
Mnozí se ptáte, jak to chceme udělat, jak lze zajistit dostupné bydlení, když cena bydlení je přece dána trhem. My si ale myslíme, že bydlení není oblastí, v níž by měl mít trh poslední slovo. Dovolte mi tedy přednést naše požadavky:
Naším hlavním požadavkem je, aby stát prostřednictvím obcí začal stavět byty se sníženým nájmem, a do této výstavby by mělo být investováno nejméně 1% HDP. Bydlení dostupné pro všechny je investicí, která se státu bohatě přímo i nepřímo vrátí. Je rovněž třeba podporovat stavební družstva a komunitní projekty vzešlé od občanů. Na tyto projekty by měl stát poskytovat neziskové půjčky a města by měla poskytovat své prázdné domy a pozemky. Rovněž povolování nových staveb by mělo být transparentnější a rychlejší. Zároveň nesmí být ohrožena kvalita výstavby, urbanistické hodnoty, ekologická udržitelnost a zájmy veřejnosti.
Domníváme se, že by měla být znovu zavedena regulace nájemného tak, aby z bydlení nebyl obrovský byznys. Regulace nájemného také zajistí, že město zůstane místem pro lidi a ne jen oblastí s kancelářemi a předraženými restauracemi. I ceny energií by měly být regulovány, aby například voda měla neziskový charakter a byla v rukou samospráv. Rovněž služba Airbnb by měla podléhat regulaci a být zdaněna tak, aby z ní nebyl byznys velkých firem, který přetváří celé čtvrti na turistické skanzeny plné neoficiálních hotelů. Airbnb nesmí zvyšovat nájmy a ceny nemovitostí.
Dále žádáme jasná pravidla pro developery co, jak a kde mohou stavět, tak aby z toho měli prospěch všichni obyvatelé. Je například možné určit jim povinnost stavět 20% bytů se sníženým nájemným. Stát by měl bránit spekulacím s nemovitostmi a to i tím, že více zdaní vlastníky mnoha nemovitostí. Je potřeba také motivovat vlastníky prázdných nemovitostí k veřejně prospěšnému využívání jejich nemovitostí, nebo jejich smysluplnému pronájmu.
Požadujeme přijetí zákona o sociálním bydlení tak, aby se zastavil obchod s chudobou a vytvořil se systém důstojného bydlení pro sociální skupiny ohrožené chudobou a bezdomovectvím. Řešením nejsou ubytovny pro chudé, ale standardní byty v sociálně rozmanitém prostředí. Sociální bydlení by mělo být založeno na principu Housing First – tedy nikoli na základě zásluh, ale na základě potřebnosti.
Rovněž navrhujeme zakázat realitním kancelářím účtovat nájemníkům provizi za služby, které byly ve skutečnosti poskytnuty majiteli bytu. Vysoké kauce a provize realitním kancelářím zbytečně snižují dostupnost bydlení nízkopříjmovým skupinám obyvatel.
Naše požadavky jsou realistické a splnitelné, avšak víme, že přesvědčit o nich ostatní, zejména pak politické představitele, rozhodně nebude jednoduché. Čím více nás ale bude, tím větší šanci máme. Proto vás chci vyzvat – podepište naši petici, ale ještě lépe – přidejte se k nám! O dostupném bydlení je potřeba mluvit v Praze i v regionech, v ulicích i na pracovištích, v médiích a dostat jej i do sněmovních a vládních kanceláří. Jedině tak může být náš boj úspěšný.
