Sídliště? Především panelové bydliště

Michal Lehečka  (17.2.2018)

V poslední době se veřejný prostor diskusemi o panelových sídlištích jen hemží. Je to dobrá zpráva. V argumentaci ale převažuje hodnocení jejich urbanismu a estetiky.


Sídlištní „hype“ táhnou především dva výzkumně-výstavní projekty – Paneláciv Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a Paneland v Moravské galerii v Brně. Zejména projekt Paneláci představuje úctyhodný a odborně propracovaný příspěvek k bádání o socialistickém modernistickém městě, který má navíc nesporný široce popularizační potenciál. Tým okolo Lucie Skřivánkové a Rostislava Šváchy odvedl neocenitelnou a koncentrovanou analytickou práci, která od dob zkoumání sídlišť sociologem Jiřím Musilem a jeho týmem na začátku osmdesátých let nemá obdoby. Výstavě i textovým výstupům projektu se daří srozumitelně představit koherentní a v zásadě lineární obraz vývoje socialistických sídlišť pohledem historie architektury a vývoje politiky bydlení v Československu. Sídliště jsou tak vcelku inovativně představena na základě kunsthistorické kategorizace do vývojových etap. Vzhledem k zaměření projektu se dá konstatovat, že tvůrci potenciál tématu velmi obratně naplnili.

https://a2larm.cz/2018/02/sidliste-predevsim-panelove-bydliste/

 

Řešení vašeho bydlení. A nejsou to hypotéky

Gaby Khazalová  (28.12.2017) 

Mladý pár očekávající narození dítěte se vydal do banky pro radu jak sehnat bydlení. Nepochodil. Jak by stát měl, a jak by naopak neměl, řešit bytovou krizi, vysvětluje závěrečná analýza našeho seriálu.

K přepážce nejmenované banky v hlavním městě přichází dva mladí lidé. Jsou v ideálním plodném věku mezi pětadvaceti a třiceti, mají vysokoškolské diplomy a plné pracovní úvazky ohodnocené mzdou, která se pohybuje kolem pražského ženského mediánu. Potřebují „jen“ bydlet.

Investiční poradce vyplňuje kolonky: dvacet tisíc čistého, bez dluhů a jiných úvěrů, doba splácení třicet let. „A peníze od rodičů máte? A co dítě?“ ptá se. „Zanedlouho přijde,“ ukazuje žena na své břicho. „Hmm, takže budete na rodičovské…“

Počítač zpracovává výsledky, poradce soustředěně hledí do monitoru, ale tváří mu probleskne posměšný úšklebek. Z tiskárny leze verdikt: pár dostane úvěr ve výši 1 750 000 korun, pokud si sežene dvacet procent, tedy 350 tisíc ze svého. O moc výš se nedostane.

Později doma hledají, jaké bydlení by si mohli z úvěru pořídit. Realitní server odfiltruje čtrnáct výsledků pro celou Prahu. Nabízí objekty o velikosti dvacet metrů čtverečních, na kraji města, určením nebytové prostory, ve kterých se ovšem „dá bydlet“. Ke koupi nejlevnějšího normálního bytu poblíž zaměstnání chybí nastávající rodině dva miliony, k průměrnému ještě o jeden víc – průměrná cena pražského bytu totiž činí 4 700 000 korun.

http://denikreferendum.cz/clanek/26776-reseni-vaseho-bydleni-a-nejsou-to-hypoteky

Nepodvolit se a bydlet. Hledači cest, jak se vymanit z trhu s nemovitostmi

Barbora Bakošová  (22.12.2017)

Stále nedostupnější bydlení a nechuť politiků situaci řešit nutí obyvatele k přemýšlení, jak by se mohli rostoucím cenám nájmů a bytů na neregulovaném trhu vzepřít. S jedním z řešení přišla iniciativa Sdílené domy.

Dostupné bydlení začíná být v České republice protimluv. Ceny nemovitostí prudce rostou a splácet hypotéku nebo platit vysoký nájem je pro stále více lidí skutečný problém. Proč? Bytová otázka – jak jsme ukázali v předchozích dílech seriálu – zůstala čistě v rukách trhu.

V bezvýchodných situacích jako je tato, se však obvykle najde někdo s neotřelým nápadem, někdo, kdo se nechce zavedené mašinérii podvolit. Lidé, kteří neohýbají před drsným trhem s nemovitostmi záda.

Jednou z takových iniciativ je sdružení Sdílené domy, které se snaží nastartovat projekt dostupného nájemního bydlení, založený na budování sousedských vazeb, demokratickém rozhodování a politickém přesahu. Jejich představa tolerantní komunity stojí na odmítání rasismu, sexismu a homofobie. Praktickou podstatou nápadu je pak společný nákup nájemního domu v širším centru Prahy, v němž má obyvatelům do budoucna systém promyšlených pravidel zajistit nižší než tržní nájem.

Spolek má nyní šestnáct členů a členek ve věku kolem třiceti let, navzájem se dobře znají, zajímá je aktivismus a o projektu začali společně přemýšlet v roce 2015. Spojuje je nejen potřeba bydlet, ale i nechuť k tomu, jak funguje trh s nemovitostmi. Společně chtějí vytvořit prostor solidárního a dostupného bydlení, který odolá trhu i změnám politické garnitury. A vytvořit přitom komunitu, která bude společně život v domě rozvíjet.

http://denikreferendum.cz/clanek/26755-nepodvolit-se-a-bydlet-hledaci-cest-jak-se-vymanit-z-trhu-s-nemovitostmi

Ve stáří na ulici? Senioři řeší trable s bydlením

Barbora Bakošová  (8.12.2017) 

Vysoké ceny bytů a nájmů ohrožují zejména chudší skupiny obyvatel, mezi něž patří i senioři. Jaké problémy jim nedostatek dostupného bydlení přináší a jak by jim měly pomoct obce a stát?

Na stěně pokoje visí ve zlatém rámu svatební fotografie. Paní Eva Matějíčková měla tehdy dlouhé světlé vlasy, v nich bílou mašli. Novomanželé hledí s jemným úsměvem v duchu dobové stylizace mírně stranou. Další rámečky s fotografiemi, tentokrát dětí a vnoučat, leží rozmístěny na poličkách naproti pečlivě ustlané postele s fialovým polštářem s labutěmi ve tvaru srdce.

Dnes drobnější paní s krátkým sestřihem a jiskrou v očích usedá ke stolku s plastovým omyvatelným ubrusem a pouští se do vyprávění o svých potížích s bydlením.

Se svým již zesnulým manželem vychovala tři děti a téměř celý život prožila v Brně. Dlouhá léta pracovala jako česačka vlny v textilní fabrice Mosilana. S bydlením neměli nikdy problém, potíže nastaly až v pozdějším věku, když pan Matějíček onemocněl.

„V roce 1995 jsme prodali byt, protože jsme se chtěli nastěhovat do domu k nejmladšímu” synovi. Jenže po třech letech manžel onemocněl Alzheimerem a byl odkázán na pomoc druhých. V synově domku jsme bydleli v přízemí, jenže koupelna byla v patře a my jsme manžela do schodů nevynesli,“ vzpomíná paní Matějíčková na dobu, kdy musela začít hledat nové bydlení.

http://denikreferendum.cz/clanek/26665-ve-stari-na-ulici-seniori-resi-trable-s-bydlenim

 

Krizi bydlení nemůže vyřešit trh. Je totiž její příčinou

Gaby Khazalová  (7.12.2017)

Na pokraj hypoteční krize nás přivedly touha vlastnit a uměle vyšponované ceny. Nikoli zdlouhavá stavební řízení, jak tvrdí developeři. Nekontrolovaná výstavba ceny nájmů v Praze nesníží, ale vytlačí další část střední třídy za hranice města.

Ekonomika roste, platy se zvedají, lidé chtějí nakupovat, ale nemají co. Nové byty se totiž nestaví – na vině jsou prý zdlouhavá stavební řízení. Takové je stručné vysvětlení současné krize bydlení, které si osvojila takřka všechna česká média.

Jeho pravdivost dokládají citacemi bankovních expertů, jednatelů realitních kanceláří, developerů a investorů. Zamlčují přitom důležitou skutečnost: příběh o poptávce a nabídce je v zemích, které si krizí prošly, odborníky vyvrácen jako mýtus, který byl uměle stvořen zájmovými skupinami s cílem zakrýt skutečné důvody problému s bydlením.

Od Spojených států přes Británii až po Austrálii města zjišťují, že navýšení nabídky samo o sobě nezvyšuje dostupnost bydlení, a tím pádem nemůže být řešením bytové krize. Skutečné důvody situace, kdy se čím dál víc lidí ocitá v bytové nouzi, se různí. Krize dostupnosti bydlení je však krizí globální, a proto také najdeme určité společné jmenovatele.

Od 80. let se ve městech jako Londýn či New York deregulovalo nájemné, privatizovaly bytové fondy, sociální bydlení nahrazovalo bydlením nájemním, liberalizoval se trh s hypotékami, lákaly se investoři. A nebránilo se spekulacím.

Podobné jsou všude i následky: nájmy rostou, původní obyvatelé měst jsou vytlačováni na okraj, bydlení si nemohou dovolit mladí lidé ze střední třídy. Jako řešení se často navrhuje urychlení nové výstavby: politici i developeři mluví o změnách územních plánů a potřebě zastavět zelená pásma, neboť prý „není kde stavět“.

http://denikreferendum.cz/clanek/26663-krizi-bydleni-nemuze-vyresit-trh-je-totiz-jeji-pricinou

Stav bydlení v Česku sto let po VŘSR

Martin Paulus  (2.12.2017)

Stát nestaví a místo toho dává skrze doplatky peníze soukromníkům. Airbnb se na placení daní státu bude teprve domlouvat. A bydlení se zdražuje.

Minulý měsíc vyšla výroční zpráva o stavu bydlení v EU, kterou česká média, podobně jako mnohé jiné důležité věci, ignorovala. Což je škoda, protože by mohla informovat čtenáře o tom, že bydlení v EU se stává stále nedostupnějším. To tuší asi každý, ale opravdu zajímavým zjištěním je snižování podílu kapitálových investic státu ve prospěch dávek na bydlení. Jinými slovy, na veřejné úrovni (stát a obce) se přestává stavět, a naopak se více přispívá majitelům nemovitostí, kteří neustále zvyšují ceny nájmů. Jaký smysl má taková politika bydlení? Vyplatí se investorům, protože právě bydlení je oblastí, kde si zejména díky ústupu státu od stavby bytů směrem k platbám pronajímatelům může velký i menší kapitál přijít na slušné zisky. Jinak řečeno, probíhá privatizace zisků a socializace nákladů. Co se týká zvyšování nájmů, jedním z tradičních vysvětlení tohoto jevu je, že nájmy kopírují zvyšující se kupní sílu a inflaci. Vzhledem k neustálému poklesu reálných příjmů v EU a kvazinulové inflaci se nezdá, že by to byla pravá příčina. Spíše jí bude souhrn celé řady faktorů, ať už se jedná o levné peníze dostupné velkým investorům, Airbnb ve velkých městech či vytrácení se konkurence v podobě veřejných sociálních bytů, která držela ceny nájmů na uzdě.

https://a2larm.cz/2017/12/stav-bydleni-v-cesku-sto-let-po-vrsr/

Restituce, privatizace, deregulace: a politika bydlení je v troskách

Gaby Khazalová  (29.11.2017)

Představovali si, že budou mít vlastní byt a namísto toho stěží vydělají na nájem. Na vině je polistopadová politika, která bydlení vyloučila z veřejného zájmu. Mezi lidmi vyhloubila příkopy, jež je rozdělují dodnes.

„Zvýší-li se cena šunky, tak se bez ní můžeme obejít, ale zvýší-li se neúnosným způsobem cena bydlení, tak ho není možné přestat zítra nebo pozítří konzumovat,“ přiznával v roce 1993 premiér Václav Klaus v rozhovoru pro Respekt. Následných pětadvacet let neexistující politiky bydlení nám přitom ukázalo, jak lehce se může stát, ze ho ze dne na den konzumovat přestaneme.

Pro takřka 180 tisíc lidí v bytové nouzi je dnes bydlení něco jako výběrová šunka. A pro nastupující generaci se tou šunkou může stát v blízké budoucnosti.

Jestliže po revoluci mladé rodiny neměly jistotu vlastního bydlení, které jim tehdejší elita jednohlasně slibovala, dnes už v ně někteří ani nedoufají. Touha po vlastnictví přitom stále přetrvává, přestože se dnešní generaci čím dál více vzdaluje.

http://denikreferendum.cz/clanek/26609-restituce-privatizace-deregulace-a-politika-bydleni-je-v-troskach

Kde domov můj: bydlení se stává nedostupným i pro střední třídu

Barbora Bakošová  (28.11.2017) 

Ceny bytů rostou do astronomických výšek, zvedá se i výše nájmů. Mladým lidem se možnost dostupného bydlení vzdaluje. Mezi jejich problémy s bydlením a těmi, s nimiž bojovala generace jejich rodičů, je velký rozdíl. Příběhy dvou žen o hledání bydlení to potvrzují.

Veronika má 29 let a chce kupovat byt. Iva má 53 let a ve svém bytě žije přes pětadvacet let. Obě dnes žijí v Brně, obě na sídlištích v okrajových částech města. Obě jsou plně zaměstnávané svou prací. Iva coby zaměstnankyně grafického studia, Veronika jako projektová analytička v nadnárodní korporaci.

Pro obě je bydlení bezpečím a útočištěm, nalézt ho však nebylo a není ani pro jednu snadné. Zatímco pro Ivu bylo shánění bydlení těžké kvůli špatné bytové politice minulého režimu, Veronika dnes bojuje s vysokými cenami a nedostatkem volných bytů. V čem se liší potíže dnešních mileniálů a generace jejich rodičů?

„Pokud člověk sháněl byt před rokem 1989, nevstoupil do bytového družstva a nečekal několik let, až na něj přijde řada, neměl moc velkou šanci. Já jsem se k prvnímu bytu dostala díky velké náhodě a velkému bytovému štěstí. Ale úplně na rovinu – k mé první dvougarsoně jsem přišla přes známé a přes úplatek,“ popisuje Iva, jak získala svůj první byt. Dvougarsonka na sídlišti Líšeň ji tehdy vyšla na tehdejších třicet tisíc, polovinu však dala za zprostředkování.

Předlistopadová státem řízená bytová politika sice zdánlivě pracovala s myšlenkou bydlení pro každého a kontrolovala nabídku a poptávku trhu s bydlením, čímž chtěla zajistit jeho dostupnost. O rovném přístupu k bydlení pro všechny však nemohla být řeč.

http://denikreferendum.cz/clanek/26597-kde-domov-muj-bydleni-se-stava-nedostupnym-i-pro-stredni-tridu